Péťa, Honza a Andulka Hazlbauerovi

Vlastní literární tvorba

Per

povídka

            Vršky smrků, pokrytých až k nejspodnějším haluzím sněhem, se uklánějí hučivým poryvům mrazivého vichru k zemi. Uklánějí se, aby se už nezvedly. Zašedlá obloha stále přisypává další a další bělostná chmýříčka, každé jiné a přesto tak stejné, pokračování v cestě se stává stále obtížnějším. Skupinka postav, obalených vrstvami různobarevných oděvů, nesoucích skvostná jména a světoznámá loga a ještě další vrstvou chladivého sněhu se jen pomalounku dere stále hlubšími závějemi. Jejich tváře jsou jakoby probodávány miliónem tenounkých jehliček, které jim do tváří metá snad sám Thór.

Kolik ještě do Svartgårdu? Snad čtyřicet, padesát. Určitě tímto směrem. Sven se přece vyzná. Už tolikrát tě vedl známými i neznámými, mírumilovnými i divokými kraji; se mnou, se Svenem, nikdy nezabloudíte, nikdy se neztratíte, tak jdeme dál. Šlápneme, my to dokážeme, tudy... Ale nikdy nás nezastihla bouře, zuřící tak jako dnes. V takovém počasí a ještě k tomu v období té nejkrutější zimy se ztratil už nejeden Sven.

Seber síly a šlapej. Nemysli na to jaká ti je zima, vzpomeň si, tohle přece nic není. Nejméně jednou jsi byl už v horší situaci, pamatuješ? Zůstali jste trčet v tom šíleném dole, kopej Svene, Nicklasi vší silou zatlačit na tenhle balvan, jinak se odsud nikdy nedostaneme. Vedro jak v pekle a zdi se na tebe chladně šklebily. Dávno nebylo co jíst a o pití ani nemluvě. Víš přece, jak vypadá ono dno všech fyzických i psychických sil, Nicklas vyčerpaný umdléval, tys sotva pohyboval očními víčky. „Přesto jsme to se Svenem zvládli!“ Opři se. Hezky pravou před levou, pak zase levou přes pravou a tak pořád dál a dál; levá, pravá, zas ta levá, a pak ta druhá, ano pravá to je, pak zas ta levá... Není žádná zima, žádný sníh, žádný mráz - je krásné horké léto, slunko nádherně rozlévá teplo po tvém opáleném těle a ty ležíš polonahý na louce. Stébla, stonky, stvoly, lístky a kvítky okolo a hlavně pod tebou rostoucích travin a květinek příjemně šimrají po celých zádech. Všude si prozpěvují kosi a zdálky slyšíš i nádherně zbarveného brkoslava. Otočíš hlavou za tím zvukem, ale nikde jej není vidět. Vůbec ti to nevadí. Je překrásně, ty nemáš zhola nic na práci, žaludek ti téměř praská ve švech (ještě, že žádné nemá) po lahodném pozdním obědě a tobě vůbec nic neschází. Klesají ti víčka, nebraň se. Upadáš do nádherného a ničím nerušeného spánku.

 

***

 

            „Bergsjön - ändhållplats - prosíme vystupte!“ ozývá se až nepřirozeně pečlivou výslovností (Zřejmě kvůli cizincům. I když kdo by se dnes učil švédsky, když všude vládne angličtina?) z reproduktorů umístěných na stropě po délce celé tramvaje. Vytáhlý blonďák, jakých byste ve Švédsku našli bezpočet, se mírně šmajdavou a nepříliš svižnou chůzí vyloudal z druhé části tramvaje a vydal se stejně pomalým tempem k tmavé budově na rohu ulice. Chodník mu byl nejspíše moc úzký, co chvíli málem narazil do zdi či balancoval na obrubníku a tak tak, že nebyl sražen autem, ženoucím se po silnici. Jeho pohled ulpíval na drobných okrouhlých rybníčcích kaluží, pozůstatších po nedávném jarním dešti. V jedné z nich (ta jeho pozornost zaujala nejvíce) se topil jakýsi hmyz; dával v louži zrcadlícímu se obrazu černošedého panelového domu rozechvělý a trochu neurčitý tvar.

            Rána jak blázen (do čela). Zatmění.- „Je, promiňte, nezlobte se, já jen...“ Najednou tam stála, jako by jí znal už dávno. Snad se jí také líbí, alespoň z desetiny tolik jako ona jemu. A proč by ne? Proč by si neměla říct: Je milý, trošku stydlivý, možná snílek, snad tak trochu jako já. Jakmile zaklimbám, hned je tu jiný svět a narozdíl od spousty jiných mi téměř vše, včetně nejdrobnějších detailů, v mysli zůstane i po probuzení. To by bylo knih - a jak zajímavých - ještě, že si všechno hned ráno píšu, jednou bych to snad mohla vydat... - No jasně, to bys musela mít aspoň špetinku talentu, naivko - ještě tak obchodní dopis bys zvládla a nemít v datamašině Word s automatickými korekturami, tak to beztak po pár řádcích pro chyby vyhoděj´ do koše. Stačí jen jedna a už to nečtou. Nenamlouvej si, že se jim divíš. Ale možná... někdy... společně s někým jiným...., třeba (a proč ne?) zrovna s tímhle. Kdo ví, možná je básník nebo novinář. Co je na první pohled ale jasné (a taky mi to připomíná ta boule na mém - a hele! i na jeho - čele), že tenhle švihák sní narozdíl ode mě s očima otevřenýma.

            Moucha svůj zápas neplavce s neúprosnou hrobově klidnou vodní plochou definitivně prohrála. Zůstává však stále v podstatě na hladině, což jí však život už nezachrání. Odraz sídlištního domu barví (alespoň oku člověka sledujícího louži z určitého úhlu) vodu stále do ponuře chladných odstínů, teď však již nemá onen roztřesený vzhled. Svět se točí (stále ještě) dál, jen jednu mouchu si odvedly valkýry. „Příští zastávka Rymdtorget,“ ozývá se společně s bzučákem na znamení NEVYSTUPUJTE, OPUSŤTE URYCHLENĚ DVEŘNÍ PROSTOR, jak tramvaj znovu vyjíždí v opačném směru na trasu. A za jízdy nemluvte s řidičem.

            Blonďák se navrátil zase do reality, přepnuv se z představ jejích domnělých myšlenek do skutečných myšlenek svých. Ještě čtyřikrát se omluvil a nejméně třikrát optal, jestli je ta úžasně sladká a neuvěřitelně neodolatelná právě před ním stojící bytost v pořádku. Dostalo se mu několikerého - úměrně k počtu dotazů - ujištění, že JE vše v pořádku, a také jednoho nesmělého úsměvu, podpořeného velice milým pohledem. Nebo si to jen namlouval?

            Nejkrásnější ženská na světě a Per Olofsson, prodavač novin z göteborského Lundbystrandu (jen pár minutek chůzí od haly, kde se den co den lidé honí za tím malým děrovaným míčkem) jí málem prorazí lebku... Možná fraktura čelní části kosti lebeční důsledkem kontaktu s velice tvrdým objektem kulovitého tvaru, úplně slyším bráchu. Ty rty - plné, teď však sotva znatelné, ty oči, v těch asi, Pere, skončíš utopen stejně tak, jako ten malicherný hmyz tři metry a několik centimetrů za tvými zády.

            Na jeho zmatené dotazy jestli je v pořádku mu stále dokola odpovídala, že je vše ok. Konečně se už přestal ptát. Na čelech boule jak vlašské ořechy a zničehonic je jí do smíchu. Jestli vypadá alespoň z půlky tak komicky jako on, zaručeně se za chvíli budou smát oba.

 

***

 

11:14,Od:Milacek(+46735655101) HEJrybicko,VYZVEDNUtePREDkosmoskafeVpulDRUHY.poznasME,buduTENnejstastnejsiCLOVEKzeVSECHnaCELYMsvete.MOCseTESIM,uzSEnemuzuDOCKATazTEzaseUVIDIM:-)libaTEtvujPER

 

11:27,Od:Milacek(+46735652609) TJÄNAREtulipanku,BUDUseTESIT,meZASEpoznasPODLEtoho,ZEjsemTVOJEzena!UZjsiMEparkratVIDEL:o)posilamPUSINKUnaTUtvojiUKECANOUtlaminku.TVOJElibajiciAnedockavaKATJA

 

            Zpoza rohu se vyřítila, s prominutím, jak kůzle poskakující roztomilá osůbka se šťastným úsměvem na dívčí tváři. Ručička starodávných hodin na göteborské radnici právě dokončila svůj předposlední krůček do poloviny druhé hodiny odpolední. Proud vlasů, krémově hnědých jak ta výborná čokoláda v žlutém obalu, (se jménem podle jednoho afrického příbuzného našeho čápa), jí vlál a zákonitě očarovával všechny pokračovatele Adamovy linie, co jich na ulici bylo. Alespoň ty, co měli oči. Ti je na ní však mohli nechat a tak o ně nakonec stejně přišli. Zraky žen zas ulpívaly na jejich vínových letních šatech, jediných na světě, Katjou před měsícem doma „na koleně“ ušitých a ozdobených. Jen rybičku pomerančové barvy na prsou ji namaloval (barvami na textil) její Per, kterému se právě vrhla kolem krku s takovou silou, že oba skončili vysmátí a líbající se na trávě za obrubníkem. Několik zákazníků kavárny ve východní Hamngatan vysílalo přes sklo povýšeně opovržlivé a pohoršené pohledy. Většina ostatních a možná i ti pohoršení se snažili spíše zakrýt tu menší, tu větší závist. Alespoň tak to z jejich tváří četl nejeden okolojdoucí. Per bafl Katju za ruku a chodníkem nechodníkem, městem neměstem vyběhli ulicemi pryč od kávy a lidí. Rafije právě vyrazila do druhé poloviny čtrnácté hodiny.

            Dnes mu ukážu, u Jätta budu první. Ne tak jako minule. Dneska se porazit nenechám. (Proběhli branou Slottskogenu směrem od Linnéplatsen.) Rty jí pohrával tajemný úsměv, kterého si však Per v radostném a trošku zasněném rozpoložení nevšiml. Jakmile překřížili poslední asfaltku, zbývalo už jen několik metrů k jejich obřímu dubu. Teď je ta chvíle, teď, nebo nikdy - Katja Pera postrčila do strany a sama vyrazila jak střela. Per pochopil, která bije a popohnal své nohy také k pořádnému výkonu, už už Katju měl, ta už však objímala Jätta a rošťácky po svém manžílkovi loupala očima.

            I přes prohraný závod se Perovi po celém těle rozlévá ten nejkrásnější pocit štěstí, jaký si kdy uměl představit. Má nejkrásnější a nejúžasnější ženu na světě, všechno se daří, ptáčkové nádherně vyzpěvují, země se (pořád ještě) točí a všechno, na co si jen dokáže vzpomenout (na prohraný závod už zapomněl), mu patří. Ruku v ruce ležíce na zádech se dívají do spleti větví a lístků jejich oblíbeného dubího obra. Zaposlouchávají se do smíšeného sboru pěnkav a pěnic a na celém tom obrovském světě neexistuje nic, co je může zastavit nebo jim vzít byť jen kousek jejich štěstí.

            Hodiny na göteborské radnici se zastavily.

 

***

 

            „Pere, Pere, sbírej se - musíme dál, vstávej, tak pojď přece!“ Zoufalé hlasy Svena a Nicklase Perssonových se rozléhaly po zasněžené krajině, nad kterou na chvíli jakoby vše ostatní utichlo. Ve stále připadávajícím sněhu se celá skupina shlukla nad ležícím kamarádem. „Musí co nejrychleji do tepla, rychle támhle do krytu stromů!“ Bez dalšího rozmýšlení jej oba bratři společně uchopivši pod pažemi vzali mezi sebe a zamířili k hranici blízkého lesa. Ostatní je předešli a začali na vhodném místě stavět stany.

Po celou dobu nikdo ze skupiny nemluvil. Anja, která Pera znala už od malinka, vzpomínala na časy, kdy si spolu hrávali na göteborském předměstí, na časy kdy bloudili uličkami až do pozdních hodin. Objevovali každý den několik nových tajemných novinek. Každý den jim město vydalo alespoň jeden ze svých dávných odkazů. Jak vždy dostali vynadáno! Ale i za tím hněvem rodičů bylo vidět, že jsou rádi, že se jejich malá Anja nefláká po „Göte“ sama. Pera měli rádi a stejně tak Anja si svůj život bez něj ani neuměla představit. Později, během studií, trávili dlouhé večery a noci s lahví vína a probírali jejich tolik oblíbené autory. Zatímco stavěla se svým Jonasem stan, v myšlenkách jí probíhaly všechny další vzpomínky týkající se Pera. Něco uvnitř jí říkalo, že je už po všem.

To na mužské části výpravy to nebylo tak znát. Všichni se věnovali pečlivým přípravám stavby tábora, Jan se snažil navázat radiové spojení s nejbližší stanicí horské služby. Nepromluvil však nikdo a kdyby snad někdo pohlédl do Anjiných očí, uhodl by to, co ona už věděla.

            „Podívej, jak mizerně je oblečenej! On se snad zbláznil... Nedýchá!“, s panickým výrazem odtrhl Sven hlavu od promodralé hrudi. Následující zoufalé pokusy přimět jeho srdce k spolupráci. Nic nepomáhá. Srdce Pera Olofssona se navždy zastavilo.

 

***

 

            Postarší hlasatel s pleší na obrazovce předčítá nějaké zprávy. Slečna Hellströmová jen ve spodním prádle a barevném podomácku ozdobeném tričku chroupala čokoládovou tyčinku a s nezájmem sledovala televizi. Nesympatický téměř bezvlasý muž stáhl koutky úst a snažil se asi tvářit posmutněle. Jeho tvář na obrazovce vystřídal mnohem příjemnější obličej orámovaný dlouhými blond pačesy. Byl jí nějak povědomý. (Její zájem povyrostl.) Hlasatel předčítal:

            „V neděli krátce po půl druhé odpolední zahynul ve věku 27 let nedaleko Svartgårdu důsledkem podchlazení a promrznutí zkušený člen amatérské expediční výpravy z Göteborku Per Oloffson.“ (To jméno neznala.) „Byl svobodný, bez přítelkyně“ (Ona byla už také dlouho sama.), „důvodem náhlého promrznutí bylo podcenění přípravy a nedostatečné vybavení do krutých zimních podmínek. Když ostatní účastníci expedice zjistili, jak slabě se Oloffson do krutého mrazu oblékl, byli šokováni, jelikož se jednalo, dle jejich slov, o odpovědného člověka, který  přes svou snivou povahu příliš neriskuje a většinou takříkajíc myslí na všechno.“ (Na pocit, že jí byl povědomý, už zapomněla.)

           Chudák, takovej sympaťák“ řekla si jakoby pro sebe. Ze zamyšleného výrazu jí vyrušil telefon vyhrávající jednu z opelichaných melodií, které tak často slýcháme (a cítíme si jimi rušeni) v autobusech nebo tramvajích. Její palec bezmyšlenkovitě nahmátl na drobounké klávesnici to správné tlačítko. „Haló, tady Katja.“

***

Žádné komentáře
 
Doufáme, že jste si užili naše stránky s námi