Péťa, Honza a Andulka Hazlbauerovi

Vlastní literární tvorba

Karla

povídka

Ležel zády na neplovoucí dřevěné podlaze vprostřed ztichlé a vyklizené místnosti. Po bledých, bělavých stěnách se míhaly stovky stínů střídány odlesky mrkajících i dálkových světel mnoha okolo projíždějících aut. Hlavou mu zmateně a zoufale, uzamčené ve vězeňské kobce s blížícím se kyvadlem, rejdily veletucty myšlenek. Všechny ale pohlížejíce k jedinému, k tomu prvnímu i poslednímu, na čem mu záleželo. Je vůbec možné, aby nevkročilo to, co se dalo více než očekávat? Kde je ta hranice mezi jistotou a pravděpodobností, mezi pravděpodobností a reálnou možností opaku, tedy neuskutečnění? Objednaný je na 27. února. A je vůbec možné, aby to, když už to přijde, přišlo tak, jak si představuje? A jak jinak by si to, proboha, měl představovat, řekněte jak? Je to pro něj dnes téměř snad už to poslední a jediné, co ho zajímá, to samojediné, co ho vlastně ještě může zajímat. Počínaje tímto, odvíjejí se jeho další možnosti a ne-možnosti. V očích nerozkódovatelný výraz, neproniknutelný jak černočerná tma, zoufalý a přihlížejícím nesrozumitelný jak zoufalý útok z posledních sil proti stohlavému davu.

Sebral se a tak jak byl, vyšel do čilých nočních ulic. Za ním minulost a charakteristický zvuk křupání jiskrného sněhu, dávajícího bezměsíčné, jakoby zrazené a opuštěné noci alespoň trošinku chabého světla. Ohlédnutí přes rameno, za ním nepravidelná dlouhá dvojitá řádka nevelkých šlépějí. Na semaforu mžouravě bliká pomerančová (Když jíš pomeranč, nikdy si nasahej do očí, budou tě pálit!), trošku kouše do ještě světlu nepřivyknuvších očí, dole stařičká zebra rozvalená přes hlavní silnici s trochu od aut a asfaltu ošoupanými proužky. Pár spěšných kroků, zatáčka. Nastoupil do modrého - meziměstského autobusu, zaplatil za lístek a v tu chvíli, kdy se svalil do sedadla, usnul. 

Říkám si, co je to za ženskou, v tuhle hodinu, sama a bez zavazadel, takhle nalehko, ani kabelku, a ten divnej výraz ve vočích. A co se starám, beztak tuhle linku brzo zrušej´ a s ní i takovýhle existence. Alespoň pro mě už nebudou. Tenhle svět se jich už nikdy nezbaví. Pakáž tu vždycky byla a vždycky bude. Jo, abych nezapomněl - koupit mlíko a rybu. Uzenou. Kdo to kdy viděl jezdit po půlnoci meziměsto? A sejr. To může vodřídit jen takovej vůl jako jsem já. A pivo už je taky fuč - takže ještě basu. Nemít mě, tak to nikdo neveme. To je samý Fanoušku, Fandíku, vemeš tu sobotní nočku? Jirka nemůže, však víš, má malou dcerku a ta jeho žena, škoda mluvit. A co já, krucipísek, však já mam taky děti - dvě dcerky dokonce - ještě ani do školy nechoděj´, tak jakýpak copak. A co tu pak dělám - vozim takovýhle… Vždyť i ten nejpitomější zametač ulic vidí, že ta jeho práce má ňákej smysl… (Nervózní bubnování paličkami mozolnatých rukou, pohled z okna, na digitálky, pak na jeden z budíků palubní desky.) No, však není ještě tak hrozně, kolik zbejvá? hm, plus mínus sedmdesát kilásků, kiláčků, kilometříků - to není žádná věčnost. (Autobus odbočuje na výpadovku.) Silnice prázdný, stejně jak tahle, jak Metuzalém stará a voprejskaná kraksna. Řídit tuhle rezatou rakev je jak hrát sám se sebou ruskou ruletu. No co, ještě na tom nejsem tak hrozně jak ta, co chrní vzadu přes dvě sedačky (24 a 25 - a to si zaplatila jen jednu!). Kdoví, jestli má vůbec kde spát. Do háje, copak jsem ňáká pojízdná noclehárna? (Dá nahlas rádio.) Takhle mizerně bych teda nikdy dopadnout nechtěl. (V rádiu jeden posluchač, nějakej mlaďas, vypráví po telefonu příhodu, jak jednoho opilého kamaráda ve spánku převezli do Drážďan, kde ho složili na lavičku na náměstí, ještě ke všemu čerstvě natřenou, aniž by si toho všiml. Ani na hranicích prej problémy neměli.) A jsem na tom vůbec líp? Já autobusák, táta autobusák, brácha tramvaják, jo, ten je na tom úplně nejhůř - ten jen čumí po šínách a mačká čudlíky. (Znechucen absurditou minulého příspěvku přeladí na rádio Melody a notuje si s bobkem.) No vidiš Fando, tak na tom tak strašně nejsi. Pomalu se už rozednívá a na silnici přibývá aut. Ó, Ruuuuu-uby, aspoň, že jsou v háji ty podělaný komančové, tfuj. Teda brácha říkal, že je to dobře. Zas jsou tu teď mraky těchhle - ta holka snad bere ňáký drogy, vždyť to není normální, co má s těma vlasama, fuj, kdyby to mělo aspoň ňákej řád, jako copánky (to taky vypadá děsně, ale furt líp jak todle), ale takhle si nechat zchuntat vlasy dohromady, to pak má hlavu jak medůza nebo jak ta potvora z vesmíru, co jí minulej tejden rozšvihal na cucky Arnold tou kládou. Jak ten negr, chudák, přišel o ruku. No, ten je na tom taky hůř než já. Nechtěj mi lásku brááát, kurňa, něco bych ale změnit moh. Ať naše děti nedopadnou jak ta vzadu spící štětka. Tohle je poslední jízda. Jo, zejtra jim s tim fláknu.

Život uchystává rozmanitá překvapení a člověk nikdy dopředu netuší, co že to z onoho kindervajíčka vyskočí. Jedinou jistotou přitom však zůstává nesplnění očekávaného. Zaručeně nám z plastikové šištičky, kterou vyjmeme z čokoládové skořepinky, za předpokladu pomoci našich hbitých prstů vyleze jiná hračka, než bychom si přáli. Vystoupil, tomu divně zírajícímu autobusákovi, který tu svou rezatou kraksnu bude beztak řídit po celý život, řekl nashle a bez rozmyslu se vydal jistým směrem - rozvážně, ne ne, počkat – ano - spíše snad trochu váhavě, jako by si ani nebyl jist svým cílem, jako zatoulaný pes marně hledající cestu domů. Kráčel podél přistárlých baráků, šedivých pamětníků časů ještě před první válkou, přímo k tomu v dálce ohavně k nebesům se pnoucímu paneláku, který nás zas upomínal na zástavbu let osmdesátých.

Zatímco jeho špatně přidělené fyzické tělo mechanicky pochodovalo vpřed, miliony jeho neuronů relaxovaly a nabíraly sil po vyčerpávající, však jednou z nejkrásnějších jeho nocí. S božskou, úžasnou, skvělou, (možná máte tisíce chutí říct Dianou - nadpozemsky rozkvetlou rajskou zahradou, ale uvědomme si, že Karel přeci jen vystudoval elektrotechniku a ne jazyk nebo filozofii a zanechejme těchto přehnaně květnatých frází), jednoduše (a tedy jenom) krásnou a jedinou Dianou. Těch zbylých několik tisíců nejpočetnějších obyvatel mozku, které neodpočívaly, se (už nějaký ten týden) zaměstnávaly pořád tím samým, jediným důležitým, týkajícím se mimo jiné také Diany a přece přesto, přese všechno toto, tak děsivým, strašlivým, hrozivým. Především se to týká ale Karla, tak si tedy poslechněme, co za překvapení našel v čokoládovém vejci svého života on.

To, že byl Karel fyzicky ženou, by nebylo tak nejhorší, s tím se už za těch 27 let vyrovnal, co více - dokonce už našel řešení. Horší (vzhledem k těmto novým okolnostem) byl způsob tohoto řešení a to, že se už rozhodl podstoupit operaci. Nemohl se snad ani rozhodnout jinak, i vy byste v jeho situaci o podobném činu jistě vážně uvažovali. Já, a to si o sobě nemyslím, že bych byl bůhvíjak výstřední, bych v jeho kůži jednal úplně stejně. Do budoucna by Karel jen stěží mohl být v té kleci spletené z rozpínavých výhonků ženských hormonů šťastný. To si uvědomoval již od ukončení studií, ale to by nesměl potkat Dianu. Seznámil se s ní úplnou náhodou v čajovně, vlastně se spíše seznámila ona s ním. Že prý si ho s někým spletla. V zaujatém hovoru pak strávili celý večer (oba šli do čajovny sami jen s knížkou v ruce a oba přečetli sotva pár řádků). Od prvního okamžiku byl lapen a dost dlouho si to vlastně ani vůbec nepřipouštěl. Neuvědomil si včas, jak že se věci mají, a také proto tak vyjeveně zíral, když s onou slečnou z čajovny opět mluvil poté, co si domluvili na příští týden schůzku.

To Diana si vše uvědomovala od samého začátku a také hned od onoho samého začátku splétala plány. Znáte ten „instinkt“, o němž jste přesvědčeni, že funguje stoprocentně. Ten instinkt, který vás už nejméně desetkrát nezklamal, který už nejméně desetkrát někoho označil za tu pravou či pravého. Instinkty a lidé už dávno nejdou dohromady.

Diana jako lesbička těžko mohla stát o Karla - muže, to mu bylo jasné, ale to tělo tolik přitažlivé pro Dianu vlastně Karlovi vůbec nepatřilo. Bylo mu vězením s nejostřejší ostrahou, Alcatrazem z kterého vedla jen jediná úniková cesta. A právě tu, tento tajný (neboť o jeho úmyslu podstoupit operaci a změnit tak pohlaví dosud nikdo kromě něj samého nevěděl) tunel si vytrvale a neústupně kopal již celé dva roky. Samozřejmě navazovat jakékoli partnerské vztahy neměl ani v nejmenším v plánu, spíše naopak se podobným příležitostem vyhýbal. S úmyslem svou komunikaci zaměřoval více k ženám, které pro něj vlastně také byly samozřejmě mnohem zajímavější. To, že si s Dianou porozumí takovým způsobem, nemohl (dobrá tedy, možná mohl, ale to si nepřipouští, kruci, musím být stále tak důsledný?) vůbec předpokládat. A i kdyby, za „normálních“ okolností by v tom nejspíše nebylo jediného problému. Když se však Diana při jejich druhém setkání (tentokráte v kavárně) vyslovila se svými city, obdržela jeho už tak zauzlená situace další netušený rozměr - pořádný šmodrchanec navrch. Nejspíš bychom jen stěží v tu chvíli na celém světě našli člověka s více protichůdnými pocity. (V pablescích vzpomínek na jeden dávno již opelichaný vtip se mi vymalovává představa tchýně, jiná než v té anekdotě, s dobráckým pohledem za tenkými oválnými obroučkami brýlí, s vždy připravenou, však nevnucující se radou.) Na jedné straně obrovská radost (neboť Diana je po všech stránkách ženou Karlových snů), na druhé okamžité obavy a devadesátidevítiprocentní jistota nemožnosti naplnění jejich vztahu. Žádná perspektiva. Karel (Teď už asi dávno, milí čtenáři, tušíte, že ve skutečnosti se moje hlavní postava jmenovala Karla, ale zůstaňme, alespoň prozatím, u dosavadního pojmenování. Mám pro vás totiž s onou „dinomií“ přichystán takový pěkný vypravěčský trik.), ničený zevnitř svou zmateností, se tehdy po Dianině vyznání celou noc procházel ulicemi a pěšinami mlčenlivého, jakoby přidušeného maloměsta, které bylo, je a ještě nějakou tu dobu bude jeho domovem (ale kdo ví, jak to nakonec marnivý pisálek spíská). Toho dne nešel spát, drahnou dobu proseděl v mechově měkounké trávě u okraje lesa, před roztaženými a kamsi do neznáma upřenými zornicemi se mu odehrávaly jednotlivé epizody jeho dětství a vůbec celého předchozího života. Biograf jeho vetchých a zpřetrhaných vzpomínek mu v paměť přivolával všechny vztahy a známosti, těch několik málo lidí (v Karlově případě mužů), kteří se nám zapíšou do paměti. Těch pocitů, majících své kouzlo právě v uniku své novosti a jejichž intenzita je dána jedinečností okamžiku poznávání neznámého.

Nechutně špinavý panelový dům se jeho panenkám rychle přibližoval. Přes slunce přeběhl mrak, chvilku po něm dupal, aby mu nakonec znovu dovolil osvítit a zahřát promrzlou tvář tohoto a ostatních chodců. Tento, nám již důvěrně známý, chodec se chvatně prosmekl prosklenými lítačkami (oči mu krátce ulpěly na kraťounkých smetáčcích na spodní hraně otáčivých dveří) a ruku v ruce se zábradlím jal se po schodech stoupat k velkým změnám. Ve dvě měl smluvenou konzultaci na soukromé klinice doktora Tranty, svérázného mužíka, považovaného za jednu z největších kapacit svého oboru v republice, který právě vykoukl ze své ordinace a pokynul mu přátelským gestem na pozdrav a také hned naznačoval, aby jej do ordinace následoval.

„Pane Novák, pojďte, jen pojďte dál. Posaďte se. Tak jak se máme?“ Doktor vychrlil tradiční lékařský úvodník a s bezzubým úsměvem pod štětinatým porostem tváře a upřenýma lesknoucíma se očima nejspíše očekával odpověď. Tou mu bylo jen Karlovo přikývnutí, na které doktorova mimika reagovala zachmuřeným a jaksi znepokojeným výrazem.

„Objevují se snad ve spojitosti s užíváním hormonů nějaké potíže, pozorujete něco zvláštního?“

„To ne.“

(Otočné kancelářské křeslo se i s doktorem přisouvá blíže ke Karlovi)

„Tak v čem je problém?“

„Pane doktore, já na tu operaci…“

(Karlova hlava v dlaních a kdybyste zapomněli, že je to jen povídka, co právě čtete, a propustili byste svou fantazii z pout racionality na čerstvý vzduch, slyšeli byste i pět šest zoufale znějících vzdychů a nadto pár dalších slov)

 „Já na tu operaci…“

„Nechcete jít?“

(Přikývnutí.)

„Ale to přece, vždyť je to vaše v podstatě jediná…,“

(Prudký pohyb hlavy sem a tam a znovu ke Karlovi)

„Proč? bojíte se snad?“

„To ne.“ Ale…ale, (nahlas) já nevím! (ještě a hlasitěji a jaksi štkavě) Tedy vím proč, ale nevím co mám dělat! Prostě nevím, nikdy mi nikdo neřekl, jak se mám v takové situaci chovat, vy to víte?“

„No, nevím, nebo snad ano, snad. Záleží jakou situaci máte na mysli. Je tu snad něco co nevím?“

„Ano i ne. Co se týká toho co jsem vám řekl, to je všechno SAMOZŘEJMĚ pravda, ale.., vyskytly se nové okolnosti, tedy spíše jedna. Pane doktore, co si myslíte o lesbičkách?“

„No totéž co o homosexuálech, jen snad… Tedy, ehm, jak to myslíte, co si myslím? Vím toho spoustu, jako lékař i jako člověk. Nic špatného si o nich SAMOZŘEJMĚ nemyslím. Počkejte, vy mi chcete říct, že…“

„Ano, mám teď s Dianou vztah.“

„Tak se jmenuje?“

(Přikývnutí.)

„Tedy lesbička?“

(Další přikývnutí.)

„Tedy nejspíš, já se jí na to neptal, přišlo mi to jasné.“

„A kvůli ní chcete zrušit operaci, kvůli ní si chcete hodit klacek pod nohy, zatarasit cestu ke štěstí…Kvůli…“

„To je otázka pane doktore, ona je naprosto úžasná, úplně přesně, tedy asi, můj typ. Nemluvím o fyzické přitažlivosti, i když i …, ale pane doktore, je to vůbec možné? Já jí asi-“

„-Milujete? Víte vůbec co to je? Jste napíchaný hormony, vy nevíte co cítí-!“

„-Vím. A nejde jen o to, jde i o mozek, hlava mi říká totéž co srdce. Pane doktore, myslím, že bude lepší, když půjdu.“

„Nikam nepůjdete, necpeme do vás hormony za desetitisíce jen tak nadarmo! Tedy…

(pauza delší než jsou tři tečky schopny postihnout, přitom doktor se skloněnou hlavou přemáhajíc se)

...promiňte, o to nejde. Člověče, Karle, posaďte se. Podívejte se na mě. Jste si tím jist? Vždyť hladina hormonů ve vašem organismu je teď silně zvýšená, nemusíte si to samozřejmě uvědomovat, ale vaše chování by nemuselo být úplně…Prostě a jednoduše navrhuji hormonální léčbu vysadit, dáte si na týden pokoj, operaci o týden odložíme a vy si všechno necháte ještě jednou projít hlavou. Ano?“

„Pane doktore, já nevěřím, že by za to mohly jen ty hormony. Já nemám pocit, že bych nevěděl co dělám, vždyť, vždyť já ani nevím, co chci. Chci obojí, chci být celým mužem a zároveň chci Dianu. Nejen pro sebe. Rozumíte? Diana chce i mě a já věřím, že jsem pro ní ten pravý nebo pravá, nebo.. to je jedno, já jí miluji celým srdcem, nikdy jsem k nikomu nic takového…“ Pohled do kouta místnosti, kde se u kyblíku s odpadky povaluje známý (téměř večerníčkový) pár - smetáček a lopatička. „Znáte filozofii svatého Augustina?“

(Přikývnutí.)

„Já vím, že má láska k ní je Caritas, vím to a teprve teď Augustina plně chápu, rozumíte? Myslím, že ona to cítí stejně. Já jen nevím, jestli to takhle můžu vydržet po delší dobu. V tomhle těle. Hlava je věc jedna a tělo druhá. To je zase váš fach, pane doktore, však víte, co tím myslím.“

Nečertit, nenadávat, proč by se nemohl někdo na průmyslovce seznámit v hodinách občanské nauky s filosofií svatého Augustina? Pcha - laciný trik. Možná. Koneckonců ani tohle mi věřit nemusíte a klidně si můžete myslet, že jsem tuhle větu dopsal až dodatečně, když jsem tuto logickou nesrovnalost při zkusmém čtení objevil, abych dodal svému vyprávění punc větší realističnosti. A možná budete mít i pravdu, zkrátka a jednoduše je to na vás. Na druhou stranu v dnešní době po vás přece už nikdo realističnost vyžadovat nemůže. Nebo se mýlím?

Po delší dobu oba - léčený i léčící - vyhlíželi z okna na dětské hřiště za klinikou. V prolézačkách se tam proháněli dva chlapci ani ne šestiletí. Kdo ví, hráli-li na babu či na něco jiného. Kdyby nás tak viděly maminky - ty by nám daly - kde to všude lezeš, vždyť bys mohl spadnout! Ale na to jejich hlavinky myslet nemohou a v tomhle mamince zatím nerozumějí. Ten druhý je očividně pomalejší a snad proto se pozorovatelům jeho kamarád jeví nepolapitelně, stále mu kličkuje před nosem a když už ho, ještě kousíček, skoro má, zase rychle změní směr a hbitě vyručkuje, vynožkuje nahoru po kovové konstrukci a je chvilku mimo dosah stíhatele. Když Karel obrátil hlavu k doktorovi, uklouzl první chlapec, trochu si narazil žebra a byl druhým dostižen. Karel však hlavu zpět neotočil, plně již byl myslí i očima nazpátek v ordinaci. Doktor jej ještě chvíli sledoval, jakoby se snad chtěl přesvědčit, že se chlapci nic nestalo a pohlédl na svého pacienta.

„Vím, vím. A vůbec vám vaši situaci nezávidím. Ale…, vždyť není vše ještě zdaleka tak jasné, jak by se snad mohlo zdát. Rozumějte mi a nechejte si ještě týden na rozmyšlenou.“

„Já to sice vidím jasně, ale …, proč ne… Koneckonců ten týden mi nemůže ublížit, není nic, co by mi tím mohlo utéct…Tak tedy, zatím nashledanou, do příštího týdne, a děkuji.“

„Mějte se, Karle.“

Vstal, udělal dva, tři… šestý, sedmý krok, otevřel, prošel, naposledy zavřel tyto dveře a nechal kapacitu Trantu samotného. Ten zasedl za počítač a se vzteklým výrazem svými dvěma rychlými ukazováky datlil do klávesnice.

Tu noc zase nespal.

 

Dianiny partnerské vztahy za posledních pár let nestály za řeč. Většina žen, s kterými si něco začala, už bohužel byly (přes svůj stále ještě mladistvý věk) v tom ubohém a bohužel poměrně častém stavu, kdy zanevřely na „obyčejný šťastný život“, kdy se vzdaly naděje na šťastnou budoucnost a smířily se s tím, že tu pravou nalézt nemohou. Ano, jejich veškerý partnerský život se omezil pouze na „fyzickou lásku“ a jejich proděravělé duše už pomalu přestaly lásku opravdovou vyžadovat. Až tak daleko může trvalé otupování dosáhnout. Sama se této hranici přiblížila, k jejímu štěstí ji však zahnal puch oné prázdnoty, čišící z tohoto prokletého území. Takhle nikdy Diana skončit nechce, říká si, když tyhle lidské živoucí zdechliny vidí.

Dovolte mi, abych se ještě vrátil: nedá mi to, abych si odpustil kritickou poznámku k tomu jak používáme náš jazyk a co jsem naznačil o pár řádků výše těmi zesměšňujícími uvozovkami. Jak může vlastně vůbec existovat spojení fyzická láska? Copak má cit něco společného s fyzickým výkonem? V Trávníčkově slovníku dokonce nacházím další nominální frázi – pohlavní láska! No to snad ne! Dobrá, ne každý těchto spojení používá, ale co například sloveso milovat a od něj odvozené deverbativum milování? Jak je možné, že jsme přisoudili jedné a též jazykové formě dva tolik rozdílné, ba protichůdné významy?

A teď nadchází čas onoho vypravěčského triku se jmény: Karla je po dlouhé době první, kdo se zmíněné skupině rezignovaných zdechlin lásky vymyká. Podíváme se, co dnes Diana dělá a zkusíme z toho vypozorovat, jakou šanci na úspěch její nový vztah má.

Představuji si ji, jak se jí nechce z postele, už je vzhůru, pořád ale se zavřenýma očima jako nemluvně svírá v náručí naducaný polštář, z něhož lze stále ještě nasát sotva znatelnou vůni Kájina nasládlého parfému. Ano, Kája, říká jí tak, protože se jí to nejen líbí, ale také jí „Karla“ zní moc tvrdě. Ručičky budíku se obě potkaly na desítce, propletly prstíky a ozubené soukolí v útrobách přístroje na to reaguje jakýmsi pohybem, cvaknutím, spouštějícím nesnesitelný uširvoucí kovový randál. Diana budíku protentokrát nevěnuje téměř žádnou pozornost, říká si, ať si to taky jednou pořádně užije, pacholek jeden tikavej. Nechá pružinku ovládající zvonění klidně vrátit zpět až do výchozí polohy. Vzpomíná, jak jí Kája opustila kolem třetí ráno s takou divnou omluvou, která by se svou (ne)pravděpodobností hodila spíše mezi výmluvy, a trošku jí to vrtá v hlavě. Nakonec to samo odplyne. Vždyť jsou spolu teprve krátce, nemusejí si tedy sdělovat snad úplně vše. 

Vidím, jak vyhopsala z ložnice, na sobě nic, oči mi ulpěly na barevném tetování na zadní části levého ramene, kousek nad lopatkou. Pořád se točí, poskakuje, takže nevidím, co na něm má, konečně se zastavila, otočena ke mně zády loví něco v lednici. Ano, už to mám, je to nějaká kočka, snad panter či puma stylizovaná po keltsku, ne spíše po aztécku, tak dobře na to ale zase nevidím. Ne nebojte se, nedejte se mýlit, samozřejmě si mě všimnout nemůže, ve skutečnosti je v bytě sama a já jsem tam jen jako a tak trošku si z vás dělám srandu. Já vlastně vůbec nejsem žádné - žádné kdo, nýbrž co, jsem Vypravěč. Příjmení nemám. Diana právě táhlým lokem vyprazdňuje tetrapakovou (ano, tu neekologickou) krabici mléka. Zřejmě jí chutná. Říkal jsem vám, že je nahá, ale to není přesná pravda, úplně nahá není, její krk zdobí kosticový nákrčník navlečený na kůži a kolem kotníků se jí houpá jakýsi proužek, široký jak prst dospělého muže, spletený nejspíše z bavlnek. Ani jsem si nevšiml, kdy se to stalo, ale už drží v ruce jakýsi ovladač, pomocí něhož rozkazuje hifi věži stojící v koutě na komodě. Něco šteluje a za chvilku burácí celý byt hudbou. Jde o jakési latinskoamerické rytmy, řekl bych, má to temperament, hudbě zas tak nerozumím, ale ani vám nevím proč, nějak si podupávám a ano, to je muzika - to by rozhýbalo i mrtvého. Oba tančíme bytečkem, tu a tam do něčeho narazíme, jí se nic nestane a mě už tuplem ne.

Po drobné snídani se znovu rozvalila na posteli, tentokráte z druhé strany peřiny, zaštrachala někde po koberci a vytáhla jakousi knížku v lesklých deskách brčálové barvy. Podle plastové záložky tvaru chameleóna ji rozevřela někde na začátku, počkejte, ano, na sedmnácté straně. Bohužel jsem nestihl zmerčit ani autora, ani název knihy, ale podle textu jde o někoho z Brazílie nebo tak nějak. Děj, zdá se, se odehrává střídavě v Evropě a potom snad prostřednictvím vzpomínek kdesi v oblasti jihoamerických tropů. No, zdá se, že bude číst delší dobu, já se tedy po špičkách vypařím a nechám jí být.

Moc jsme se toho nedozvěděli, co? Něco ale přece, nebuďme hned tak hrr. Dobrá, jistě vám teď nejvíce vrtá hlavou, jakou knížku že to čte. Buďte trpěliví a posečkejte ještě, dozvíte se to. Tušíte alespoň autora? - ne, Márquez to není.

Kde jsme to zanechali Karla? Už vím, ten se celou noc trápí řešením toho, co mu řekl Tranta. Bude se tím naprosto zbytečně mučit ještě dlouho, necháme ho tedy také být, nemusíme přece strkat nos úplně do všeho.

Karla i Dianu jsme prozatím zanechali jejich vlastním činnostem, nakoukněme tedy pod ruce doktoru Trantovi. Ten právě dokončuje popis dnešního sezení. Pod prsty se míhají klávesy písmenek a na monitoru svítí jeho neuměle zpracovaná evidence.

 

Zdála se mu jako učebnicový případ, naprosto ideální. Dokonce jí chtěl přemluvit, aby se po úspěšné operaci nebála svůj případ trošku zveřejnit, zmedializovat. Nakukal by jí (tedy pak už vlastně jemu), jak by mu to pomohlo s vyrovnáním se s takovou velkou změnou, protože i když právě teď touží přesně po tomto (tedy být fyzicky mužem), nebude změna až tak jednoduchá, jak si myslí. Známý dělá u novin, tam by jim smluvil schůzku. Myslel si, že něco mu nabulíkovat nebude zas takovým problémem.

Má ideální postavu, hormony také zabírají nad očekávání, a teď tohle. Jak dlouho zas mám čekat, než se objeví někdo další tak vhodný. Už to v tomhle paneláku nemůžu déle snášet, chci se co nejdříve hnout, otevřít si vlastní kliniku s pořádnou výbavou a konečně se dostat trochu více na výsluní lékařské vědy, konečně předčít, pokořit Trantu seniora, však ještě uvidíš dědku, co „mladej“ dokáže. Mé, už teď pozoruhodné, studie nikoho nebudou zajímat, nebudou-li podloženy praktickými úspěchy a dokumentačním materiálem, to znamená fotkami těch přeoperovaných příšerek. Do prdele, proč já mám pořád takovou smůlu?

A krucišky, krucišky, to se nám pan doktor pěkně vybarvuje… pokořit seniora, fotkami přoperovaných příšerek, to jsou nám věci - taky se vám doktor Tranta hnusí? No co, vám se zdá odporný, ale co já, vždyť já ho stvořil a neznám odpornějšího svého díla než je kapacita Tranta. Neumíte si představit, jak je mi byť jen myšlenka na něj odporná, proto, ano, již jsem se rozhodl, proto ho jako postavu uzavírám, dál se s ním handrkovat nebudeme, to ne, na to nemám žaludek, adieu monsieur Tranta, sbohem a šmytec. (Beztak bude za chvíli už šmytec i s povídkou, jen ten zvonec tam zvonit nebude.)

Ráno jako každé jiné - pomalu vychází slunce, čímž počínají z nebe (alespoň vizuálně) mizet hvězdy a celá obloha se začíná prosvětlovat, až se nakonec z původní modročerné přes šedou a mlhově bílou, dostane přes naoranžovělou k nádhernému blankytu. Tohle ráno jako každé jiné je přece jen trochu více jiné pro Karla, protože celou noc nespal. Mohl pozorovat nádherný rozbřesk, ale místo toho si lámal hlavu tím, co mu podsouval ten Tranta, doktor. Karlovi nezůstaly v hlavě ani tak řeči, které Tranta pronesl v klidu, ale těch pár vět, které z něj vytryskly při tom emocionálním výbuchu - když na něj začal hulákat, že neví co cítí a že do něj nikdo necpe hormony nadarmo. Vždyť přece lékařům jde vždy v první řadě o pacientovo dobro, tak jaképak „my“? Jacípak „ti“ co do mě necpou hormony jen tak?

Karel už svému lékaři nevěří a to je zásadní problém. (Koneckonců jaké jiné pokračování příběhu byste si představovali, když se Tranty autor v předminulém odstavci tak zbaběle/elegantně zbavil?) Teď už ví, že celá léčba je v háji, že se na to může vybodnout, těžko ho někdo jiný přijme takhle narychlo. Navíc, vždyť si už vůbec není jistý tím, že na tu operaci chce jít. Vždyť má teď to, co si vždy přál - má Dianu, kterou miluje a která miluje jeho. Může své tak nečekaně nalezené štěstí jen tak zahodit? Může se svého štěstí tak plného a aktuálního, tedy Diany, vzdát ve prospěch svého potenciálního budoucího „možná-štěstí“? Odpovědět si můžete společně se mnou: nemůže - plně si to ještě neuvědomuje, ale Karlovi se najednou obrátil svět a už si není zdaleka jistý tím, že to, co chtěl minulý týden, chce stále ještě dnes. Můžou za to přece jen ty hormony? Ne, já myslím, že ne. Ale není Karlovo rozhodnutí příliš uspěchané?

Kavárna Macchu Picchu, hlavní třída.

Dvě latté dozadu vpravo tý zrzce a tomu dlouhánovi. Prej pohni. Co si vo sobě myslí, parchant jeden? Ten, co mívá služby sudý tejdny je fakt fajn, ale tendle?! Už jenom to jméno - Dominik, jak ňákej žabožrout, ha a přitom má držku jak ty Ulfové ze severu. Namyšlenej frajírek. Kde se to v takovejch chlapech bere, taková sebejistota? Kdyby to bylo jen todle. Nevypadá nejhůř, ale jinak, na co je tak pyšnej?

„Tak prosím, tady to je: dvakrát café latté, ještě cukr, lžičky, ještě nějaké přáníčko?“

„Ne, zatím děkujeme.“

Zářivý úsměv.

Budu ho prostě ignorovat, snad se uklidní. Támhleta holka asi čeká na nějakýho borca. Je moc pěkná, už se na toho jejího těšim.

„Ano, hned jsem tam.“

 Jsem zvědavá, jak bude vypadat. Asi nějakej dobrodruh - taky ověšenej těma indiánskejma cetkama jako ona, takže nějaký béžový manšestráky a vodrbaný triko, možná košili, přes to fleecku. Trochu zarostlej, modrý oči, moc toho nenamluví, ale ten oheň.

Cestou do kuchyně mrkne na zeď, kde visí plakát nějakého hokejisty v reprezentačním dresu s číslem 71, jehož podoba připomíná předchozí popis. Chlap jak hora, asi obránce. Zvědavost představivosti, jak že bude partner zrzky vypadat, v její hlavě vystrnadila obraz neoblíbeného spolupracovníka.

Ještě, že je tu dnes tak málo lidí. Teda ne zas tak málo, aby byla nuda, ale lepší, než když se člověk může přetrhnout. To je sice víc na spropitným, ale tim to s pozitivama hasne. Občas ty peníze bodnou, ne dycky ale má na to člověk síly. Ale co vám to vyprávim, vy vo životě vobyčejný servírky nevíte beztak ani ň.

Zdá se, že přišla moc brzo a nebo má ten její frajer zpoždění. Taky se zdá, že Vlaďce se moc nelíbí. Ta je vůbec hrozně nepříjemná na hezký ženský - nevím jestli je to závist nebo co, vždyť i ona má svý kouzlo, odhlédneme-li od její věčné náladovosti. Už zas ten magor zezadu vříská.

„Jo, už jdu. Na, Vladi, tady máš ty dva Marrakeshe a jedno Moccacino.“              

(Zatímco umývala hrnky, sklínky a lžičky, aniž by si toho všimla, k oné ženě, která jí tak zaujala, přisedla další.)

„Luci, už ti končí směna, zapíchni to, já to domeju.“

„Dík, už to beztak mám, jen dvě sklenice a jdu.“

Vypnula vodu a rovnou dozadu umýt a převléci se. Už ze dveří letí do otevřené tašky zástěra (při letu zavadila o dlouhé koště opřené o zeď - shodila jej) a začíná tradiční rituál. Otevřít skříňku (uvnitř má vylepeno více fotografií s oním hokejistou), stáhnout ze sebe všechno načichlé oblečení, říct Jirkovi, ať se nedívá, mazat pod sprchu, vysušit vlasy, obléct a domů. A tam zase sama baštit chipsy a čučet na bednu. Ach jo. A to je prosím sobota.

Diana byla dnes skvěle naladěná a byla jeden obrovský úsměv. Na nevyspalého Karla to naštěstí působilo alespoň trošku povzbudivě. Zbytek pomalu zvládalo kafe.

„Koukej, jak na tebe ta holka kouká, jak kdyby mi tě chtěla přebrat,“ říká směrem k odcházející (a skutečně divně zírající) Lucii. Lehce provokativní úsměv a šibalsky prohnaný pohled zpod obočí.       

„Neboj já se nedám, teď když tě mám, takovej vztah už léta hledám, není jediný důvod to měnit. Nic měnit nechci. Jsem moc rád…a, že jsem tě našla, víš?“ Souhlasné mrknutí, ruka v ruce a víc už není třeba říkat.

 

Žádné komentáře
 
Doufáme, že jste si užili naše stránky s námi